Lži a polopravdy o naší nedávné minulosti

Lidé si vždy chtěli idealizovat vlastní minulost. Vedli je k tomu různé pohnutky. Třeba chtěli pomocí zfalšovaných listin a dokumentů dokázat starobylost svého národa. Nebo prostě chtěli všem dokázat, že existoval jakýsi zlatý věk. Takových hlasatelů zlatého věku v milosti bylo i v českých dějinách docela dost a mnoho z nich ještě žije. A koho že mám na mysli. No přece ty, kteří za ten zlatý věk považují vládu KSČ. 

Ano, je to tak. Ještě dnes mnoho lidí vzpomíná na minulý režim s láskou a tím tak pomáhá vytvářet historické lži. Takovou častou lží je třeba kvalita potravin. Dnes jsou občané prostřednictvím médií informováni o tom, že v tom a v tom supermarketu se našly ty a ty závadné potraviny. Pak ale od lidí slyšíme reakce typu:“toto za komunistů neexistovalo“.Omyl. Když přece budu třeba zemědělské plodiny pořád práškovat chemikáliemi, nebo když proti mandelince bramborové nasadím DDT, tak přece výsledný produkt nemůže být naprosto nezávadný. 

 Když už jsme u potravin, krátce se zmíním o obchodech. Ty obchody do kterých chodili nakupovat straníci byly samozřejmě mnohem lépe vybaveny než obchody pro normální lidi. Kromě front a nedostatku byla častou reálií protivná prodavačka, která vás mohla seřvat i za to, že jste si nic nevybrali.

Další polopravdou jsou bezplatné školy. Mnohé rodiny velmi rády uvítaly, když třeba jejich syn se šel vyučit horníkem. To pak byla hlavní finanční odpovědnost přešla z rodičů na stát a stát chtěl mít horníky na své straně. V té době přece platilo heslo:“Jsem horník, kdo je víc?“

 Nesrovnatelně horší to měl ten, kdo chtěl jít studovat vysokou školu a nebyl zrovna z rodiny stranického papaláše. Mnohým byla dokonce možnost studia na základě špatného třídního původu znemožněna. 

 Další lži se týkají zdravotnictví. V podstatě tu byly dva typy zdravotnických zařízení. Ty lepší pro straníky a ty horší pro ostatní obyvatele. Co se týče postavení lékaře, tak o tom mnohdy nerozhodovala odbornost, ale stranická uvědomělost. Pacient si nemohl vybrat svého lékaře, ale lékař mu byl přidělen podle principu spádovosti. Člověk, který měl nějaký akutní problém a zaklepal na dveře ordinace, riskoval to, že ho mohla seřvat zdravotní sestra. Pro tuto dobu bylo typické třeba i to, že lidé se zdravotním postižením byli zavíráni do ústavů.

Dnes se také nadává na to, že lidé jsou k sobě zlí. Kde má ale toto chování kořeny? Zase v socialismu. Přece se komunisté snažili brzké odloučení dítěte od rodiny a o jeho zapojení do kolektivu. Nebo si snad myslíte, že systém, ve kterém všichni kradli, korumpovali a podlejzali mocnějším, mohl vyprodukovat jen samé charakterní lidi?