Nezhojená rána

S velkým zaujetím pozoruji nálady v naší společnosti při první přímé volbě prezidenta republiky. Procházím si internetové diskuze a seznamuji se s různými názory na oba kandidáty. Zvláště ale jedno téma mě přesvědčilo, že v naši minulosti jsou rány, které se velmi pomalu hojí. Jde o téma Benešových dekretů a s tím související odsun Němců z Československa.

Když se mluví o tzv. Benešových dekretech myslí se v podstatě jen několik dekretů. Jsou to:

• dekret č. 12 – o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců českého a slovenského národa
• dekret č. 33 – o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské
• dekret č. 108 – o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy

Těch dekretů bylo vydáno ale mnohem více, u mnohých už byla zrušena jejich platnost. Zabývaly se třeba tím, jaká ministerstva budou zřízena ministerstva a jak budou fungovat, tak třeba i tím, jak se má správně postupovat v případě prohlášení za mrtvého.

Je velmi těžké hodnotit všechny dekrety vydané v roce 1945, to je prostě nadlidský úkol. Při společenské debatě se vždy mluví o těch třech výše zmíněných. U těchto dekretů mám já a i mnozí další problém s tím, že se zde uplatňuje princip kolektivní viny. Druhou věcí, která mi v souvislosti s těmito dekrety vadí, je to, že z nich stala jakási naše národní modla, které se nesmí nikdo ani slůvkem dotknout. Jakoby pořád u nás přežívalo tvrzení, že Němci byli tyrani a my všichni Češi jsme byli ti, kterým bylo ubližováno.

Ona ta pravda je trochu jiná, trochu složitější. V polovině 30. let se jednak díky krizi a hlavně díky politice Adolfa Hitlera začala dosti silně posilovat své pozice Sudetoněmecká strana. Jejím programem byl nacionalistický populismus, který byl pořád více a více agresivnější. Ve finále to dopadlo takto: „ Pokud nesplníte naše požadavky, tak my zničíme váš stát“. SdP měla dokonce své úderné oddíly – ordnery. Jejich úkolem bylo vlastně terorizovat české obyvatelstvo a Němce, kteří neinklinovali k myšlence nácionálního socialismu. O řádění ordnerů v pohraničí svědčí velké množství svědectví členů naší armády a četnictva.

Posunem se ale do roku 1945. Stejně jako v období Mnichova dostala i tehdy velkou moc do svých rukou lůza. V prvním případě mluvila německy, ve druhém česky. Mnozí Češi dokázali a dobu okupace snadno a rychle odkoukat od nacistů jejich praktiky.

Vždy, když jsem se o tomto tématu bavil se svojí babičkou, která zažila jak vyhnání Čechů z pohraničí, tak samozřejmě i válku a dobu poválečnou, říkala mi, že to násilí na Němcích prováděli hlavně ti, kterým za války vůbec nebylo ublíženo, protože buď sami měli máslo na hlavě a kolaborovali, nebo byli celou dobu někde doma zalezlí a když nacistické nebezpečí pominulo, tak chtěli být najednou hrdiny.

Když jsem se o tuto problematiku začal více zajímat, slova mé babičky se začala naplňovat. V těch dnech po skončení války se mohl každý člověk s páskou revolučních gard beztrestně mstít na nevinných.

Asi nejhůře se zacházelo s dětmi. Pro ilustraci bych zde ocitoval vzpomínky pana Přemysla Pittera, tehdy pověřence ČNR, z internačního tábora ve vinohradské Raisově škole:“Otevřelo se nám peklo, o němž kolemjdoucí občané neměli tušení. Přes tisíc Němců, většinou žen a dětí, bylo nacpáno ve školních třídách a sklepích. Slámy nebylo, museli sedět na holé zemi. Ani lehnout si nemohli. Nemocní a zdraví, starci a děti se tísnili v nepopsatelné změti. Jeden z internovaných, německý lékař ve špinavé zástěře, ukázal na místnost, ve které mohl izolovat alespoň kojence. Leží se svraštělými obličejíčky na školních lavicích, jen kost a kůže, jako trpasličí stařečkové.... Když jsme děti přivezli a rozložili na trávníku, vyhublé a apatické, myslil jsem, že málokteré vydrží. Náš ústavní lékař, sám Žid, který prošel peklem Osvětimi a Mauthausenu, se div nerozplakal při pohledu na ty živé mrtvolky. „Tak tohle jsme my Češi dokázali za dva a půl měsíce,“zvolal.“ (pozn.: UHLÍŘ, Jan B. a Jan KAPLAN. Praha ve stínu hákového kříže. první. Praha: Ottovo nakladatelství s. r. o., 2005, s. 185. ISBN 80-7360-210-5.)

Byla to zlá doba, která produkovala zlé lidi. Slušný člověk se tohoto neúčastnil a dost často se snažil trochu zmírnit těžkou situaci trpících. Ti zlí se z toho dokázali rychle oklepat a začali hledat ochranu u KSČ.

Myslím si, že nám všem prospělo, kdybychom i my Češi začali uznávat své chyby a zločiny. Neměli by jsme se stylizovat do role chudáčka, kterého všichni fackují, ale by jsme se zodpovědně stavět ke svým vlastním pochybením.